Dnes je jen přesun lodí po řece Irrawaddi do Baganu v trvání asi 12 hodin. Tedy žádné zážitky k vyprávění. Jen pozorování břehů. Proto je příležitost k několika informacím o této nevšední zemí. Například většina mužů tady nosí stále ještě sukni, zvanou londží. I já ji měl na sobě půjčenou, když jsem včera šel zlatit toho nejsvatějšího Budhu. Ženy ši tady zdobí tváře takovou okrovou pastou, obvykle ve tvaru lipového listku, protože je to prý dobré proti pocení, a také si myslí, že jsou krásnější. Včera se tak nechli ozdobit všechny ženy naší skupiny. Auta tady jezdí vpravo od roku 1985, ale většina aut i autobusů má stále ještě řízení pro levostranný provoz. Řidiči jsou méně agresivní než v Thajsku. Na motorkách jezdí už i děti asi tak od osmi let. Žije se hlavně na ulici. I sochařské dílny a opravny jsou na ulici. Žvýká se tu betel, takže od toho mají zkažené zuby a ulice a tržnice jsou tím poplivané červenými fleky. Lidé jsou usměvaví, milí a ochotní. Jen na trhu až příliš. Adriana nám sice řekla, že stačí říci "no" třikrát, a že dají pokoj, ale někteří to zkoušejí mnohem déle. A občas u nás i úspěšně. Mají to ale těžké. Musí uživit i své rodiče, protože důchody tady neexistují. Průměrné dožití je tady 67 let u žen a 62 u mužů. Povinná školní docházka je 3 roky. O vzdělání se tady také zasluhují mniši. Mnichem by tady měl být minimálně jednou za život každý muž. Ale viděli jsme také mnišky. Mají také oholené hlavy, ale poznají se snadno podle růžových hábitů.
To Vám pro dnešek stačí.
Žádné komentáře:
Okomentovat